Historie a původ pivoněk
Pivoňky mají svůj původní domov v Číně, odkud se postupně rozšířily až do našich zahrad. Zde pocházejí nejstarší zmínky o pivoňkách, které nesou lidové označení růže mariánská, již z 15. století a dodnes se těší vysoké oblibě v okrasném zahradnictví – mimo jiné díky své dlouholetosti a nenáročnosti.
V čínské kultuře zaujímaly tyto květiny odedávna velmi významné místo, především pak v náboženských rituálech. Něžné a přitom velkolepé pivoňky zdobily císařské japonské dvory a jsou hluboce propojeny s královskou hodností, bohatstvím a ctí. Ve starověkém Řecku se tyto opojně vonící rostliny těšily velké oblibě nejen v okrasném zahradnictví, ale rovněž v léčitelství a staly se symbolem uzdravení. Západní kultura používá pivoňky jako symbol 12. výročí svatby a v květomluvě znamenají štěstí a šťastné manželství.
Latinské jméno Paeonia propůjčila pivoňkám řecká báje o Paeonovi, lékaři bohů, jehož Zeus zachránil před hněvem Asklépia, boha medicíny a uzdravení, tím, že ho proměnil v půvabnou květinu – pivoňku.
Pěstování pivoněk
Pivoňky jsou dlouholeté rostliny, které nevyžadují přímé slunce. Vyhovuje jim stanoviště v polostínu s dostatkem vláhy, ideální stanoviště je tedy na severní nebo východní straně. Místo pro zasazení těchto rostlin je potřeba předem důkladně zvážit, neboť trvá poměrně dlouhou dobu, než se na stanovišti „zabydlí“. Může to být i několik let, než se pivoňka adaptuje na své místo a začne kvést. Její bohaté, načechrané květy a opojná vůně Vám však dlouhé čekání do sytosti vynahradí. Jakmile se totiž rostlina na stanovišti správně zaroste, bude Vám rozkvétat každé jaro – zhruba od poloviny května – po několik let a bez nutnosti náročných údržbových procesů. Mladé rostliny není potřeba hnojit, avšak starší pivoňky můžete po odkvětu přihnojit rozleželým kompostem. Odkvetlé rostliny také nezapomeňte odstranit, aby se květina nevysilovala tvorbou semen. Dřevité pivoňky se doporučuje brzy zjara zastřihnout a odstranit odumřelé či překážející větve. Pivoňky jsou jedny z nejoblíbenějších trvalek okrasného zahradnictví mimo jiné také proto, že je můžete vysadit nejen na záhonech či vyhraněných kruzích, ale mohou rovněž přistiňovat kmeny nehustých dřevin. V tomto tak můžeme říci, že trpělivost růže přináší růže – tedy vlastně pivoňky.
Druhy pivoněk
Pivoňky jsou jediným rodem čeledi pivoňkovitých (Paeoniaceae) z řádu lomikamenotvarných (Saxifragales) vyšších dvouděložných rostlin. Tento rod čítá přibližně 35 druhů, vyskytujících se především v oblastech mírného pásu severní polokoule.
Existují dva druhy pivoněk – bylinné a dřevité, též označované jako křovité (Paeonia suffruticosa).
Výška bylinných pivoněk se může pohybovat až kolem 60 – 100 cm. Vyznačují se plným květenstvím a ve své paletě barev nabízejí bylinné pivoňky různé odstíny růžové, červené a ojediněle i oranžové. Průměr květů se pohybuje okolo 10 cm. Tyto květiny zazimovávají zaschnutím až k zemi, přičemž zjara pak vyhánějí nové, mladé výhonky, zpravidla červené barvy. Nejproslulejším zástupcem těchto pivoněk je pivoňka lékařská (latinsky Paeonia officinalis), kvetoucí obvykle růžově nebo červeně.
Pokud chcete bylinné pivoňky rozmnožit, můžete tak učinit řízkováním časně zjara či v srpnu, popřípadě dělením.
V poslední době začínají v našich parcích a zahradách konkurovat doposud převládajícím bylinným pivoňkám také dřevité (křovité) kultivary. Jde o polokeře, které mohou dorůstat do výšky 2 m a kromě odstínů červené a růžové nabízejí ve své paletě barev rovněž žluté květenství a květy mohou být i drobnější. Od bylinných druhů se dřevité pivoňky vzrůstem a způsobem přezimování. Na zimu se totiž nezatahují do země, ale pouze shazují listy. Nejproslulejším dřevitým kultivarem je pivoňka křovitá (latinsky Paeonia suffruticosa).