Ach ti muži

Příroda už to tak zařídila. Tak, že jsou mezi námi na jedné straně užiteční lidé a na druhé straně chlapi. Samozřejmě je jenom škádlím, neberte tahle slova zase až tak moc vážně. A zatímco se ta dokonalejší část lidstva, tedy my, ženy, stará o to, aby se spělo k zářným zítřkům, často se jí to moc nedaří, protože s sebou vleče jako pomyslnou kouli na noze chlapy.
Víte jistě, o čem mluvím. Protože jste určitě už někdy nějakého chlapa viděli. A při troše smůly i zažili. A čím že se takový chlap vyznačuje, v čem se liší od dokonalých tvorů, tedy nás, žen?
Vezměte si třeba oblečení.
Chlap dokáže udělat ostudu i s docela obyčejnými kalhotami, a to ať si je na sebe vezme nebo na to zapomene. Protože i když je má, jak nejednou vypadají! Odrbané, špinavé, prodřené. Ale co prý z toho? Když se s nimi budou zašívat nebo prát, stejně se zase rozdrbají a ušpiní, a když si vezmou nové, dopadnou stejně nejpozději za rok stejně. Hrůza, co?
Nebo boty. Chlap je často schopný vystačit si třeba i jenom s teniskami. I na ples by v nich klidně šel. Totiž by tam vlastně nešel, kdybychom ho tam nedokopaly. Ale copak je tohle možné? Ještě svého mužského nutit, aby šel aspoň někdy do civilizované společnosti, a ještě ho muset kontrolovat, co si obul!
A kravata? Tu by si ti halamové snad nikdy nevzali. A když jim jednu po pouhé hodině zkoušení různých vzorů na jejich krku vnutíme, tváří se, jako by se v ní dusili, jako by je škrtila. A to přitom většinou ani nemodrají v obličeji.
A o ponožkách a spodcích už vůbec mluvit netřeba, že ano? Kéž by si i v jiných ohledech vystačili s takovým málem!
Ale stejně. Buďme my ženy rády, že mužské máme. Kdybychom je totiž neměly, přišly bychom o možnost na ně svádět všechno, co se nepovede jak jim, tak i nám samotným. A pak bychom byly tou nejhroznější částí lidstva my samy. Tedy my lepší a krásnější polovičky lidstva.